Milý čtenáři, nemáš chuť na dlouhý článek? Nevadí.
Poznamenej si alespoň důležité telefonní číslo a adresu, kde se Ti v případě potřeby dostane pomoci.
Linka důvěry CKI Bohnice nonstop: 284 016 666
CKI. Psychiatrická nemocnice Bohnice, Ústavní 91, 181 02 Praha 8
Pražská linka důvěry: 222 580 697
Více informací najdeš v následujících odkazech:
https://bohnice.cz/krizova-pomoc/
https://bohnice.cz/wp-content/uploads/2021/05/linka-duvery-alternativni-odkazy-min.pdf
https://www.youtube.com/watch?v=lCTdprN7ayo
Plna dojmů z dnešního dne usedám, abych napsala pár řádků. Je čtvrtek 27. dubna 2023 19:30 hod. a před hodinou jsem se vrátila z Bohnic, přesněji řečeno z PNB – Psychiatrické nemocnice Bohnice. Ne jako pacientka, ale jako učitelka, která doprovázela studenty na exkurzi.
Byla to již moje třetí návštěva. Pocovidová první a od minule se řada věcí změnila. Tak například dramaticky narostl počet dětí a dospívajících s úzkostmi, sebepoškozováním a mentální anorexií, poruchami chování. Snížila se resilience (odolnost, schopnost vzdorovat nepřízni, zvládat nepříznivé situace a překonávat krize), která u mnohých vyústila v duševní onemocnění.
Také vyrostl nový pavilon akutní péče, který dvě skupiny studentů navštívily. Nikde žádné klece, síťové postele, jen řada bezpečnostních prvků, protože i zdánlivě zaléčený pacient může dostat chuť ukončit svůj život. A že jsou pacienti neskutečně vynalézaví, to nám vysvětlil Mgr. Jan Běhounek, psychiatrická zdravotní sestra a manažer kvality v jedné osobě. Člověk na svém místě a opravdový profesionál, který v 18 letech přišel do Bohnic na brigádu jako student fotografické školy a už tady zůstal. Postupně postupoval po žebříčku sanitář-sestra-staniční sestra-vrchní sestra-manažer kvality. Prošel řadou oddělení a v této náročné profesi nevyhořel. Jeho prezentace na téma psychózy v úvodu exkurze nadchla studenty i pedagogy a domluvili jsme se, že ho v příštím školním roce s radostí přivítáme u nás ve škole.
Nedostali jsme se samozřejmě na oddělení, kde jsou pacienti ve stavu, kdy jsou nebezpeční sami sobě i svému okolí, ale na oddělení, kde mohou po léčebných terapiích relaxovat a čerpat sluneční energii v otevřeném atriu, zacvičit si v malé tělocvičně nebo zasportovat na venkovním hřišti. Nemohou opustit pavilon, ale každý den se na vzduch dostanou, pokud chtějí.
Dětský pavilon také v nedávné době prošel rekonstrukcí. V současné době vlivem covidu a již výše zmíněné klesající resilience doslova praská ve švech. Je plný dětských pacientů až po střechu, a pro chlapce s poruchami chování musí dokonce využívat i budovu sousedící, případně umísťovat dětské pacienty na oddělení dospělých. Situaci komplikuje také narůstající krize identity.
Vrchní sestra Nacka Tallošiová, která na dětské psychiatrii pracuje přes 30 let, nás seznámila s její problematikou a převažujícími diagnózami, které vedou k hospitalizaci. U děvčat jasně vedou mentální anorexie a sebepoškozování, u chlapců poruchy chování. Mohli jsme nahlédnout i do školy a na dívčí oddělení.
V uších mi stále zní věta sociální pracovnice z pavilonu 30, bývalé učitelky matematiky a fyziky Jany Stárkové: „Pracuji tady 12 let a žádného blázna jsem neviděla.“ Rozumím tomu. Jsou jen lidé duševně nemocní, kteří vnímají, myslí, jednají jinak než „zdravý člověk“. Je dobré si uvědomit, že všichni máme emoce a psychiku, všichni každodenně prožíváme v určité intenzitě stres, ovlivňuje nás okolí a řada dalších faktorů. Nezpracované emoce mohou vést k nemoci duše i těla a „banální“ věta: „Ty ale vypadáš“ může být poslední kapkou, která vyústí v závažné duševní onemocnění s potřebou psychiatrické léčby.
Je dobré si také uvědomit, že má smysl požádat včas o pomoc, svěřit se někomu se svým trápením a nebát se léčby a stigmatizace. U nemocí těla neváháme kdykoliv běžet k lékaři. U nemocí duše tolik nespěcháme, přehlížíme varovné signály, stydíme se, bojíme se. A může být pozdě.
O závislostech opět krásně mluvila dlouholetá vrchní sestra z oddělení závislostí Magdalena Modes Randáková, dnes pracovnice Centra duševního zdraví, která má na starosti probíhající reformu psychiatrické péče. I ji rádi uvítáme u nás ve škole. Její prezentace otevřeně a srozumitelně mluví o různých druzích závislostí, jejich léčbě a následnému návratu do života a často i o několikátém návratu zpět do nemocnice. Zajímavé dotazy z řad studentů padaly na zatím ještě „legální“ návykové látky jako kratom, nikotinové sáčky, CBD…, které si na internetu může v podstatě objednat každý. Že jsou tyto látky legální neznamená, že jsou méně návykové a méně nebezpečné než nelegální drogy. U geneticky predisponovaného člověka mohou tyto látky napáchat nedozírné škody a být startovací drogou ke konzumaci drog tvrdých.
Přemýšlela jsem, jestli bych svého pacienta s úsměvem posedmé přijímala k léčbě závislosti a věnovala mu stejnou pozornost a péči jako poprvé. Asi bych měla pocit marnosti. I když ten lze ve školství zažít také😊.
V dílnách centrální terapie se lze odreagovat stříháním molitanu na malé kousíčky (pacient mnohdy zpočátku víc nezvládne), namalovat krásné obrázky i obrazy, vyrobit šperk, uplést košík, vyrobit a namalovat dřevěnou figurku, z hlíny uhníst mističku, talířek… V muzikoterapeutické dílně nebudete poslouchat rockovou ani jinou „populární hudbu“, ale zabubnujete na djembe a zahrajete si na další muzikoterapeutické nástroje jako hudební luk, quira a různé jiné škrabky, dřívka a třeba i tibetské mísy. Najít tak „svůj tón“, který prý každý máme, tak bychom byli všichni zdraví.
Alespoň týden v těchto dílnách moci rukama tvořit by pro mě bylo velkou radostí a odpočinkem. Zkusila jsem Dr. Václava Červenku, vedoucího terapeuta Centra psychosociálních služeb, zda by mě na týden do dílen nepropašoval, ale nevyšlo to.
Závěr patřil reflexi v nádherném secesním kostele sv. Václava v areálu PNB. Pod rukama studentky 3. B Lucky Pekárkové se rozezněly i varhany, které k ukončení dodaly slavnostní ráz.
Zástupce každé ze 4 skupin sdělil ostatním své dojmy, postřehy, co se mu/jí líbilo, co ho překvapilo, zaujalo. Skupiny, které navštívily nový pavilon akutní péče a které pan Běhounek vzal i do prostor, kde probíhá elektrokonvulzivní léčba, tedy elektrošoky, zaujalo právě toto. Ale žádné hrůzy z Přeletu nad kukaččím hnízdem, ale humánní léčba psychiatrických onemocnění, která probíhá v plné anestezii a kdy mozek má šanci se znovu a zdravě nastartovat.
Studenti poděkovali nám, pedagogům, za organizace návštěvy PNB, a Ing. Jaroslavu Novákovi, náměstku ředitele PNB a mému dlouholetému kamarádovi, za přípravu programu.
Všem, kteří nám věnovali svůj čas a vězte, že to dělali s láskou a zadarmo, jsme přivezli jako dík drobný dárek. Děkujeme za vstřícnost a ochotu. Studentům vrchlabského gymnázia a ošetřovatelům z Hostinného patří dík za vzorné chování.
Celý den svítilo sluníčko a v areálu PNB vládla idylka. Za zdmi pavilónů a v hlavách a tělech pacientů však mohla právě zuřit zničující bouře.
Kdybych naše duševní pochody přirovnala k počasí, tak v každém z nás někdy prší, je zataženo, fouká vítr a létají blesky. Nedopusťme ale, aby námi trvale otřásala zdraví devastující bouře. Rozpoznejme včas varovné signály a vyhledejme pomoc.
Do CKI Bohnice (Centrum krizové intervence) může z ulice bez předchozího doporučení přijít kdokoli. Po prohlídce lékařem a zvážení závažnosti onemocnění může být přijat k hospitalizaci.
Linku bezpečí CKI lze využívat anonymně nonstop (284 016 666).
Závěrem otázka k zamyšlení. „Chovám se ke svým blízkým a dětem, kteří mě naštvou, stejně, jako k šéfovi, který si na mě právě vylil zlost?“ Na otázku si odpovězte sami.
Pojďme se odnaučit říkat „Ty jsi…!“, ale učme se říkat „Nelíbí se mi tvé chování.“ Říkejme častěji „Mám tě rád/a.“ Pak možná bude na světě méně úzkostných a duševně nemocných a více radosti ze života pro všechny.
Pingback: Den pro tělo i duši s odborníky z Bohnic |